Lanzarote - Ostrov žhavé lávy a výtečného vína

Vítejte na Lanzarote!

Hledali jste destinaci, která uspokojí všechny vaše smysly? Pak jste na správném místě! Nádherné sopečné pláže tu střídají tradiční španělské hospůdky, kde víno teče proudem a zábavu nepřeruší ani východ slunce.

V rukou držíte knihu, která vám bude sloužit jako odrazový můstek k poznávání této nádherné země. Je nabitá netradičními tipy, praktickými informacemi a zajímavostmi.

Po celou dobu pobytu budete ve zkušených rukou našeho delegáta. K dispozici je vám v době informačních schůzek, popřípadě na mobilním telefonu. Jejich časy naleznete v této informační knize, popřípadě na informační nástěnce v hotelu. Zvláštní pozornost prosím věnujte termínu uvítací infoschůzky, na které se dozvíte vše podstatné týkající se pobytu.

Příjemné čtení a nezapomenutelné zážitky vám přeje cestovní kancelář Čedok.

• Poloha: východ Atlantského oceánu u pobřeží Maroka
  
• Časový posun oproti ČR: během letního času -1 hodina, v zimě -1 hodina
  
• Jazyk: španělština
  
• Náboženství: křesťanství
  
• Měna: euro
  
• Rozloha: 846 km²
  
• Počet obyvatel: 139 506
  
• Hlavní město: Arrecife
  
• Nejvyšší bod: Peñas del Chache – 670 m n. m.
  
• Letiště: Mezinárodní letiště Lanzarote (ACE)
  
• Doprava: hustá síť autobusové dopravy, tramvaje, půjčovny aut, taxi
  
• Číslo tísňového volání: 112

Stejně jako má Barcelona svého Gaudího, má Lanzarote svého Manriquea. Významný španělský umělec totiž řadě míst na ostrově vtiskl svůj jedinečný styl a velká část nejcennějších architektonických památek vznikala právě pod jeho dohledem. Botanické zahrady, historické pevnosti i jeskynní komplexy dodnes nesou jeho nezaměnitelný rukopis.

Vydáte-li se za hranice měst, nečekejte na rozdíl od Madeiry nebo Azorských ostrovů divokou džungli nebo bujnou vegetaci. Zeleň reprezentují zejména kaktusy, drobné keře, občasná palma nebo pečlivě upravené vinice.

Víno obecně hraje v krajině i kultuře velikou roli, i když jeho pěstování není zrovna snadné. Důkazem toho je oblast La Geria, kde každá jednotlivá rostlinka roste v hluboké jámě, takže nemusí kořeny prorážet silnou vrstvu vulkanického popela, který zem pokrývá.

Vynechat byste neměli především nádherné pláže, které omývají vyhřáté vody Atlantiku. Oblíbená Playa Blanca láká na veškerý plážový servis, který si vaše srdce bude přát. Soukromá zákoutí v severní části ostrova pro změnu nabízejí panenský klid a impozantní pozadí pro dechberoucí fotografie.

Číst si o přednostech Lanzarote je jedna věc. Zažít je ale na vlastní kůži? Tomu se skutečně nic nevyrovná. Tak vyrazte objevovat!

Klíčovým milníkem v historii Kanárských ostrovů bylo 2. století před naším letopočtem. Na pobřeží totiž dorazili Guančové, přistěhovalci s berberskými kořeny, kteří ostrovy obývali až do násilné asimilace Španěly v 15. století. Po pádu Římské říše však Evropa na souostroví a jeho obyvatele na více než tisíc let zapomněla.

Znovu je objevil až kapitán Lanzarotto Malocello, který dal jednomu z ostrovů i jeho jméno. Zálusk na souostroví si však dělala i portugalská koruna. Boje vyvrcholily v roce 1479, kdy výměnou za Kanárské ostrovy postoupili Španělé Portugalcům Azory, Kapverdy a Madeiru. Gunčové se s tímto obchodem odmítali smířit, avšak jejich snahy byly neúspěšné.

Roku 1483 neuhájila samostatnost Gran Canaria, za níž po pěti letech následovala La Gomera a později i La Palma. V roce 1495 padlo do područí Španělů i Tenerife, jež kladlo nejsilnější odpor. Guančové, zbaveni své půdy a přinuceni stát se otroky, začali záhy vymírat.

Z ostrovů se nedlouho poté stala jedna velká cukrová plantáž. Objevení Ameriky ale učinilo prosperitě přítrž, jelikož karibský cukr byl mnohem levnější. Hospodářství Kanárských ostrovů zachránila rostoucí poptávka po víně na zahraničních trzích. V roce 1852 téměř zničila všechny vinice mšička révokaz, což zapříčinilo pád ekonomiky Kanárských ostrovů. A právě v té době se stala hlavním vývozním artiklem košenila – přírodní barvivo získávané z červce nopálovce karmínového. Kanárské ostrovy jsou dodnes jeho předním exportérem.

Po ekonomickém úpadku kvůli první světové válce se zdálo, že to nejhorší mají ostrovy za sebou. V červenci 1936 se však moci chopil generál Franco a vypukla španělská občanská válka, jež trvala až do roku 1939. Otevření hranic sluncechtivým Evropanům po druhé světové válce sice přineslo peníze, ale touha Kanářanů po samosprávě neutuchala. Změny přišly až po Frankově smrti, která přinesla rozložení moci ve Španělsku, čímž se v srpnu roku 1982 Kanárské ostrovy konečně dočkaly autonomie.

Na Lanzarote se můžete těšit na subtropické klima s minimem srážek, které se navíc soustředí skoro výhradně do zimních měsíců. V létě teploty stoupají ke 30 °C, zatímco v zimě zpravidla neklesají pod 17 °C. Jedná se proto o výtečnou celoroční destinaci.

Kvůli poloze uprostřed Atlantiku se občas můžete setkat s lehkým větrem, který ale obzvlášť v létě přijde kvůli chladivému efektu vhod.

1) Timanfaya

Zeptáte-li se místních, kam se vypravit jako první, odvětí vám jediným slůvkem – Timanfaya. Těžko byste totiž hledali místo, které surovou krásu Lanzarote podtrhuje lépe.

Velkolepá vulkanická krajina národního parku byla vytvořena během šesti roků nepřetržitých sopečných erupcí v letech 1730 až 1736. Jejich rozsah je jen obtížně představitelný. Více než dvě miliardy metrů krychlových lávy z více než sta sopek postupně zavalilo úrodnou půdu a vesnice. Jen zázrakem tehdy nikdo nepřišel o život, avšak jizva na tváři ostrova je viditelná dodnes – 44 procent populace Lanzarote se totiž následkem tragédie raději odstěhovala pryč z ostrova.

Čarokrásnou moc místních geotermálních anomálií můžete na vlastní kůži vyzkoušet v hlavním středisku, Montañas del Fuego. Návštěvníci se stanou svědky demonstrací neskutečně intenzivního tepla sálajícího z hlubin země. Sláma se tu sama od sebe vzněcuje a voda se ihned po kontaktu se zemí mění v prskající páru.

2) La Geria

Čím jižněji se na Lanzarote vydáte, tím řidší bude okolní vegetace. Mohlo by se tak zdát, že tu kromě občasného keře nemůže žádná užitečná rostlina prosperovat. Opak je ale pravdou. Vydat se však musíte pár metrů pod úroveň země.

V La Gerii se totiž bohatá sopečná půda ukrývá pod silnou vrstvou antracitového popela. Vynalézaví lanzarotští vinaři proto vyhloubí hlubokou jámu, do jejíhož středu zasadí rostlinku vinné révy. Štěrková hradba navíc hrozny chrání před poryvy větru.

Stovky a stovky jam, které tu v průběhu staletí vyrostly, působí futuristicky i primitivně zároveň. Vznikla tak díky nim vskutku unikátní krajina s vínem stejně neobvyklým jako jeho původ.

3) El Golfo

Laguna El Golfo patří stejně jako stejnojmenná vesnička mezi nejkrásnější kouty ostrova Lanzarote. Tradiční bílé domky jako by ani netušily, jak dechberoucí přírodní krásy je obklopují.

Hlavním tahákem oblasti je jezero Charco de los Clico, nejčastější námět pohlednic a turistických průvodců. Od oceánu je oddělené širokým pruhem černého písku, avšak právě občasné mísení vod mu dodává unikátní vlastnosti. Jednou z nich je i neobvyklá smaragdová barva, díky které si vydobylo i přezdívku Zelené jezero. Nemůžou za ni však mikroskopické smaragdy, ale obyčejné mikroskopické řasy.

Na své si přijdou i milovníci ryb a mořských plodů. Místní restaurace se totiž pyšní tím nejlepším hodnocením, snad kvůli dlouhé historii rybářství a tisícovým hejnům, která brázdí okolní vody.

4) LagOmar Museum

Zpozornět by nyní měli milovníci klasických snímků světové kinematografie. Vypravíme se totiž na místo úzce spjaté s legendou stříbrného plátna, Omarem Sharifem. Legenda praví, že se do komplexu budov, ve kterém dnes sídlí muzeum umění, slavný herec zamiloval během natáčení miniseriálu Tajemný ostrov. Přirozeně ho proto musel okamžitě koupit.

Legendy jsou však legendami z určitého důvodu – o jejich pravdivosti můžeme po právu pochybovat. O tom, že by Omar Sharif dům vlastnil, byť na jediný den, totiž neexistuje žádný věrohodný důkaz.

Navzdory tomu by ale muzeum nemělo na vašem cestovatelském seznamu chybět. Jako návštěvník si užijete vskutku jedinečnou organickou architekturu, která je bezchybně integrována do labyrintu jeskyní. Nechybí ani výstava zaměřená právě na život a kariéru údajného hvězdného vlastníka.

5) El Jardin del Cactus

Málokteré kreativní pouto mezi umělcem a jeho múzou je silnější než to mezi Césarem Manriquem a jeho rodným Lanzarote. Španělský výtvarník, architekt a vizionář v mnohém předběhl svou dobu. Tam, kde ostatní stavěli kolosy ze skla a oceli, dával přednost umnému skloubení krajiny s architekturou. Důraz kladl i na udržitelnost budov, od materiálů po energie.

Mezi jeho díla patří i působivý architektonický komplex blatnické zahrady El Jardin del Cactus. Místní sbírka kaktusů, kterou pečlivě sesbíral botanik Estanislao Gonzales Ferrer, obsahuje více než tisíc rozličných druhů všech tvarů i velikostí. Rekonstruovaný větrný mlýn a podivné kovové sochy vytvářejí proti suché vulkanické krajině působivý kontrast.

6) Monumento al Campesino

Skoro v samotném středu ostrova najdeme další testament místního génia Césara Manriquea. Pomník, nazvaný jednoduše Vesničan, vzdává hold všem obyvatelům Lanzarote, kteří navzdory nepřízní osudu svůj ostrov neopustili a bojovali o přežití.

Nebyl by to však César Manrique, aby monument citlivě nezasadil do krajiny jako její přirozenou součást. Pomník slouží zároveň jako rozhledna a okolní komplex zdobí kopie původních lanzarotských stavení, ve kterých se vyrábějí tradiční místní produkty včetně klobouků, šperků nebo mýdla.

7) Mirador del Río

I další místo na našem seznamu nabízí nádherný výhled na okolní krajinu. Vypravit se za ním budete muset až na samotný severní cíp Lanzarote. Vyhlídka Mirador del Rio vklíněná do mohutného útesu byla postavena v místě, kde se dříve nacházela dělostřelecká baterie (Bateria del Rio). V bezprostřední blízkosti dokonce můžete stále spatřit zbytky několika malých bunkrů a pozorovatelen.

Zatímco interiér moderního Miradoru je vyvedený v obvyklém bíle omývaném „manriqueovském“ stylu, exteriér je téměř dokonale maskovaný pomocí místního kamene. Ten má i důležitou ochrannou funkci – vyhlídka se totiž nachází na návětrné straně ostrova, a častokrát tu proto pořádně fouká. Dechberoucí výhled na sousední ostrůvek La Graciosa ale tuto drobnou nepříjemnost jistě vynahradí.

8) La Graciosa

U ostrůvku La Graciosa ještě na chvíli zůstaneme. Jedná se sice o nejmenší obydlený ostrov Kanárského souostroví, ale rozhodně to neznamená, že by byl chudý na přírodní krásy.

Díky jen několika stovkám stálých obyvatel si hned po příjezdu všimnete téměř nebeského klidu. Nula kilometrů asfaltových silnic a zhruba stejný počet automobilů ostrovu na atraktivitě ještě přidává. Dnes se většina místních soustředí ve vesnici Caleta del Sabo, která je centrem života na ostrově. Druhé největší sídlo, Casas de Pedro Barba, je pro změnu primárně tvořeno prázdninovými domy.

Až do 19. století byla přitom La Graciosa zcela neobydlená, tedy s výjimkou několika pirátů. Předpokládá se, že mnoho s nimi souvisejících událostí, ke kterým zde došlo, bylo inspirací pro knihu Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona. Kdo ví, třeba tu najdete i zakopaný poklad.

9) Jameos del Aqua

Lví podíl na čarovné kráse Jameos del Aqua nese Matka příroda. Byly to totiž sopečné erupce, které daly vzniknout tomuto nádhernému komplexu podzemních jam v severní části ostrova.

Nebyli bychom na Lanzarote, kdyby tu svůj podpis nezanechala ruka Césara Manriqueho. Právě on dal totiž svými citlivými zásahy místu jeho dnešní kouzlo. Najít tu můžeme rovnou dvě výtečné restaurace, umělý bazén nebo jezírko se vzácným krabem albínským. Navzdory tomu, že v jeskyni na něho narazíte téměř na každém kroku, se jedná o kriticky ohrožený druh. Tento slepý korýš totiž nežije nikde jinde na světě.

10) Castillo de San Jose

Kanárské ostrovy byly od pradávna v hledáčku bezpočtu pirátských lodí. Místním tak nezbylo nic jiného než se útokům za každou cenu bránit. Testamentem této snahy je i hrad Castillo de San Jose, známý spíše pod svou přezdívkou „pevnost hladu“. Jeho stavba totiž zajišťovala chudému obyvatelstvu tolik potřebnou obživu.

Ironií osudu je fakt, že hrad nikdy nečelil žádné skutečné vojenské hrozbě a byl používán pouze jako sklad střelného prachu. Pevnost zůstala ve vojenském užití až do roku 1890 a dalších osm dekád chátrala. V roce 1974 ji ale César Manrique přeměnil na galerii moderního umění, kterou je dodnes.

Už při prvním kontaktů s kanárskou kuchyní se vaše ústa mohou těšit na skutečný festival chutí. Pohárky vám roztančí směsice španělských, afrických a latinskoamerických pokrmů, která je pro turisty častokrát ještě větším lákadlem než místní sopečné pláže.

Asi nepřekvapí, jak důležitou roli v místní stravě hrají ryby a mořské plody. Přední příčky jídelních lístků okupuje kančík červenohlavý, jehož jemné maso zpravidla podtrhuje směs citrusů nebo jednoduchá kombinace cibule, česneku a rajčat.

Jako přílohu vám restauratéři nejčastěji nadělí štědrou porci papas arrugadas neboli vařených a následně pečených brambor zalitých štiplavou omáčkou mojo rojo. Populární je i dušená čočka, vepřové klobásky nebo kozí maso.

Tradiční kanárské dezerty zahrnují bienmesabe, lahodný krém z mandlí, vajec a medu, nebo truchas, smažené taštičky s náplní vonící po skořici. V případě sladkostí ale nemůžete sáhnout vedle.

Spisovná španělština sice říká „autobús“, obyvatelé Kanárských ostrovů ale tomuto druhu dopravy neřeknou jinak než „guagua“. O původu slova se vedou dlouhé spory. Někdo tvrdí, že se jedná o zkomoleninu výrazu pro malé dítě. Jiní pro změnu říkají, že pochází z anglického slova „wagon“. Jisté však je, že se „guagua“ poprvé začala používat na daleké Kubě, odkud si přes oceán našla cestu až na Lanzarote.

Znáte ten pocit, když se vám při představa dalšího sousta zvedá žaludek? Obyvatelé Kanárských ostrovů v těchto situacích pronesou asertivní „abollado“, čímž dají hostiteli najevo, že už jsou plní k prasknutí. Vzhledem k pohostinnosti místních vám toto slovíčko dozajista přijde vhod.

Jakmile z úst místních uslyšíte frázi „hace pelete“, víte, že je zle. Teplota totiž klesla pod 16 °C, což se v lokálních podmínkách rovná bodu mrazu. Nedivte se proto, že zatímco vy z hotelu vyrazíte v krátkých rukávech, lidé na ulicích se budou třást v péřových bundách.